Petr Týřl: "Játra nebo Čína."

Všichni ho známe, ale málokterý už ví, že v dílně ve sklepě visí koláž z víček od coly. V jedno srpnové úterý jsem si s touto žijící legendou, vlastním jménem Petr Týřl, popovídala o životě, hudbě a Eurestu. S tečkou nakonec v podobě notně slazené kávy.

Jaký je váš životní příběh?

    Tak základní škola, že jo, to proběhlo. Klasika. Pak se tam objevil náborář z pražský stavební obnovy v osmý třídě. Dohadovali jsme se tam s kamarádem a já jsem nějak omylem měl zvedlouruku a on si myslel že se hlásím do toho náboru, tak mě tam automaticky napsal. A prostě to bylo dokonalý, tak se ke mě (kamarád) přidal a šli jsme oba. Ale nelituju, protože jsem se vyučil instalatérem, to mě bavilo. S tátou jsem chodil na stavby. A pak jsem plynule přešel na údržbu. Dostal jsem se do údržbářský dílny. To se mi líbilo, protože jsem nebyl zabředlej v jednom řemesle, ale ťuknul jsem k zámečničině, k elektrikařině. Byl tam zedník, malíř... A to se mi líbilo – že když budu něco potřebovat, tak si to umím sám „připodělat“.

    Přišel kamarád, sedli jsme si a říká: „Hele, sháníme místo – potřebujeme instalatéra na údržbě.“

    Já říkám: „Kde?“

    To bylo na Strahově, u Srstky, Gogo. Tady mám ještě pamětní placku. Tady. Jak někdo řekne všichni jsme Gogo, tak kecá, já jsem byl Gogo.

    Moje osobní číslo osmatřicítka. A k tomu se pojí jedna zvláštní věc. Když jsem sem (na GJK) nastoupil, tak tady byla linka třicet osm. A když jsem byl ženatej, tak jsme bydleli na Maninách 38.

    Nevím, já nejsem na čísla, že bych se v tom nějak vyžíval, ale tohleto mě zaujalo, že se povedlo. A ještě byla nějaká prezenční listina tady na škole; a byl jsem třicátej osmej.

Životní číslo.

    Asi. Něco tam bude.

    No, a jednou za mnou přišel – vy to asi určitě nebudete pamatovat, ale Jitka Výborná se jmenovala, byla tady učitelka matematiky. A její syn chodil s náma hrát do hospody kostky. Ten právě mi něco zaslech, tady o tom, a říká: „Hele, nechtěl bys dělat školníka?“

    Shodou okolností už když jsem se učil instalatérem, tak jsem měl takovou představu: údržba, abych dělal všechno nebo ke všemu se nějak dostal... anebo dělat školníka! Bejt mezi lidma, mít dílnu. Tohleto, co prostě se povedlo. Jo. Tak už tenkrát jsem s tím koketoval. Ono to vyšlo.

    Tak já říkám: „Já ještě nevím, jak to bude”, a tak. Já se nikam moc nehrnu, vždycky jsem byl takovej váhavej střelec. Tím pádem jsem potom měl o to větší radost, když to vyšlo bez nějakýho většího přičinění. Přišel jsem na pohovor, ze sedmi lidí mě vybrali a jsem tady od roku 2001.

Co máte na své práci nejraději?

    No, všestrannost! Že to není furt stejný, že to není stereotyp. Něco je samozřejmě běžný, co se
dělá v sezoně, ale něco musím vymyslet, a pak mám radost, když se to povede, nebo za mnou někdo přijde s nějakým voříškem. Což mám nejradši!

Které zákoutí školy naprosto nesnášíte?

    Já vlastně bych správně takový neměl mít.

Potom se vás zeptám, jaké je vaše oblíbené.

    To se slučuje, právě! Něco je míň oblíbený, něco víc. Nevím, co by mě iritovalo... To spíš jednání lidí! Že si sedaj na lavice. Kdykoliv jdu okolo a jenom mžiknu do otevřenejch dveří, tak seskakujou z těch lavicí, protože vědí, že by neměli. A že se mi to nelíbí. Protože to ničí; to není, že bych jim nepřál pohodlí. Ale to je lepenej papír a když má takovejhle přesah, na kterej si sedne s takovýmhle zadkem (ukazuje zhruba metr), tak to vyvrátí. Vytrhávaj to z těch závitků.

Máte v rukávu nějaké humorné historky z prostředí školy nebo z mládí?

    Těch je dost, určitě by se něco našlo... Z rukávu, ještě u takhle krátkýho... (zatahá se za rukáv trička)

    Mám!

    Jednou jsem přišel domu, ještě na základce, a bylo to jinak. Ne takový to klasický – pohyb po bytě a vítání a todleto. Ticho. A teďka nějaký hlasy z obýváku. Já tam přijdu a tam můj třídní s mojí mámou debatoval. Pašava (se jmenoval), to nikdy nezapomenu. Šíleně vážnej rozhovor. A on doporučoval mámě při volbě budoucího povolání, aby mě dala na gympl; že on to sleduje, ty výsledky, a že tam někde vidí ten potenciál, že nejsem blbej. A máma hodila takovej ten (výraz), ten klasickej co máme. „Víte, to je všecko hezký, to všecko vim. Dobrý, ale... on by mi tam nevydržel. Vono ho to nebaví.” To je ten problém! Já se těšil, až z tý školy vypadnu, že do tý práce můžu jít, že můžu dělat, co mě baví a že si sám někde něco vymyslím – nějaký zdokonalení, vylepšení. Což tady (na gymplech) je všecko daný. To není pro mě.

Chyběla ta všestrannost. To kutilství.

    Tak tak.

    A tak jsem si vzpomněl, když jsem nastoupil sem na ten gympl (GJK), tak jsem hned rozhlásil, že, hele, Pašavovi se splnil sen. Chtěl mě na gympl, jsem na gymplu. Co tam budu dělat, to už je moje věc. Je to tak?

Jo.

Tak image. Jakou muziku rád posloucháte?

    Bigbít.

Doporučíte něco konkrétního?

    Spíš klasickou rockárnu. To už jsme dělali jednou, takovejhle rozhovor o muzice, a já jsem řek Zeppelíny. Každej prostě hned Schody do nebe. Ne. Poslechněte si Kashmir. Jo? Vo tom to je!

    Já jsem sám i hrál, na bicí v kapelách (pozn. autora: Zběhlá samice, Vejfuk).

Už nehrajete?

    Ne. To je takový to moje, když to mám, to mi stačí. Já mám bubny nejblíž, jak jsem kdy moh. Můžu se sebrat, udělat pár kroků – mám to tady dole ve sklepě – ale už to nemusim. Když jsem něco slyšel, nějakej break, jenom to byl nápad, tak v tu chvíli jsem vyběh a zkusil jsem si ho. Jenom jsem si to zahrál. Já jsem nikdy nehrál podle not, já je neumim. Protože bych se je musel naučit, že jo! Zápisy, když jsme hráli, mám dodneška schovaný. Jak jsem si psal jak co mám hrát. A to když viděl profesionální muzikant, říkal: „Podle toho ty hraješ? To je ale třikrát složitější, než kdybys to měl v notách.“ Ale mně to vyhovovalo! Barevně vyznačený – P jako přechod, velkej činel, malej činel, hajtky, ... Takový různý značky jsem tam měl. Šifry.

Mimochodem, moc často vás nevídáme v Eurestu. Chodíte tam vůbec?

    Chodím! Já jsem akorát vyloučil sezení tam. Já si tam dojdu pro jídlo, a pak si ho tady (v dílně) spíš ohřeju. Udělám si ho v tu chvíli, když na to já mám čas a už mám tak nějak relativně hotovo,
nebo větší přestávku. Já to nemám rád na určenou dobu.

Máte nějaké oblíbené jídlo z Eurestu?

    Já jsem s nima víceméně spokojenej. Ale je to dva roky zpátky, když končili maturanti, tak měli na tabuli nápis – to bylo pěkný – „Vzkaz pro přijímačky: snažte se, přejeme hodně štěstí a držte se, dobře tady vařej.“ Tohle. A já jsem to prásknul v kuchyni, že maj pochvalu. Mně to připadalo, jako že jim to vlezlo do palice, že zpychli, a od tý doby to jídlo bylo prostě, jak říkám, placatý. Takový bez nápadu, bez ničeho. Univerzální vomáčky.

    Já mám rád třeba játra nebo čínu.