Kafe

Na jaře se probouzí první studenti. Líně vylézají ze svých pokojů na balkóny. Kvůli silnému světlu mhouří oči, zvyklé na modré světlo obrazovek počítačů. Slunce je dráždí. Po dlouhé zimě –
konečně teplo. Tlustý kocour něčí pratety se také probouzí, opouští topení a sedá si na okno. Chvíli sedí a spolu s „jarními“ studenty se dívá na ulici. Někteří na sobě mají staré svetry, někdo se balí do deky. Pak všichni spolu s kocourem zalézají zpátky, až do dalšího dne, kdy je zase vzbudí slunce. S přibývajícím dnem a zvětšující se teplotou se to stává čím dál tím častěji. Někdo si sedne na zahradě s knihou, někdo má v rukou kafe. Ne ty dvoulitrové hrnky kafe, které je živily celý podzim a zimu, pomáhaly zvládat nával esejů a práci ve 2 hodiny ráno. Mluvím o tom kafi, které se vaří ráno, často pro celou rodinu. Které voní kořením a je natolik hořké, že se do něj musí přidat mléko, aby se mohlo pít. Které je natolik husté, že když ho někdo omylem shodí ze stolu, bude vytékat pomalu jako černý inkoust. Je stvořené spíš pro chuť, kterou v sobě nese, pro pocit, než jako nástroj pro rychlou energii.

Na jaře se vychází do kaváren. Ne, že by se tam chodilo jen na jaře, ale během šesti měsíců jsou spíš přístřeším pro duše vlhké od deště nebo zmrzlé zimou, v létě většina jí zmrzlinu. Ale na jaře... Kavárny začínají žít jiným životem. Táhnou se tam i studenti. Často jsou to předražený „Starbucks“ nebo „Costa“ populární mezi „jarními“ studenty. Někdo přichází do kavárny pro kafe, které zná, které kdysi vybral a ono si vybralo jeho. Někdo přichází jenom s kamarády a je mu celkem jedno, co to bude. Často si ochutná něco nového, i když utratí mnohem víc, než původně předpokládal. V takových restauracích se lehce škatulkují typy lidí. Mohou se jednoduše poznávat a už podle kafe, který člověk pije, se pozná, kdo to je, jestli má smysl pro humor a jak dlouho by se s ním dalo bavit.

Do kavárny vchází pán. V kostýmu a s taškou v ruce. Dává si dvě ristretta a ani se neposadí, rychle jde pryč. Jako vždy někam spěchá a zdá se mu, že dva malé hrnky hořkého hustého kafe ho provedou produktivním dnem. Nemá čas si dát víc. Potřebuje mít pocit, že všechno stíhá a že tahle porce mu nahradí kafe, které by si dal, kdyby měl víc času. Možná v tom spočívá celý jeho život. Trochu  jistoty. Přísný stav, hořká realita, ale po prvním nepříjemném pocitu se hned objevuje chuť – chce ji zažít ještě jednou, ale už na to není čas.

Dále se objevuje skupinka tří holek. Nahlas se smějí. Dvě z nich se nepřestávají bavit a koukají do menu. Třetí si hned objednává macchiato. Obvyklé, ale jisté. Chuť silného kafe a nasládlé pěny nikdy nezradí. Rozhodně ví, co chce. Její kamarádky si dlouho vybírají. Jedna z nich si vybere freddo. Neví, jak chutná, ale název zní zajímavě. Málo kafe, hodně mléka a menší zvláštnost – karamel. Hlavní není kafe, ale tenhle sladký akcent. Musí být zvláštní, ne vždy záleží na podstatě. Třetí si také vybere něco nového, ale ne sladkého, spíš hořkého. Něco s kořením, co se musí pochopit. Musí se lišit, ale ne křičet, spíš překvapovat až se postupně pozná a přestane být matoucí.

Skupinka v lehkých bundách si objednává a když dostává kafe, hned odchází. Přes to že první jarní dny nejsou zas tak teplé, objednávají si frappé. V průhledných kelímcích to go“ je vidět led. Koho vůbec napadne pít studené kafe? Asi ztrácí svou vůni, ale příchuť je stejná. Nikdo z nich se o chuť moc nezajímá. To, jak se baví, je důležité. Studený nápoj pouze jako doplněk pro hlasitou a dlouhou konverzaci.

Za stolem u okna si sedá někdo s počítačem. Velký šálek koretta se rychle z půlky vypije. Kafe dělá kontrast alkoholické příchuti a zahřívá zevnitř. Muž se chvíli dívá z okna. Ještě si lokne, čímž se šálek skoro vyprázdní, a pak začíná pracovat. Asi se mu ne vždy daří takhle sedět o teplém ránu, dělat to, co má rád s povzbuzujícím nápojem na stole. Během několika hodin, co tu bude sedět, si šálek buď zopakuje, nebo si dá lungo, aby příchuť brandy pomalu mizela s přibývající chutí kafe na jazyku.

Za stolem vedle něj, s mobilem v jedné ruce a velkým hrnkem Amerikána v druhé, čeká kluk. Někdo říká, že kafe s cukrem je zvrácenost, ale podle mě spíš tohle. Dalo by se pochopit cokoliv, jenom ne ředění kvalitního kafe vodou na Americký způsob. Dávají si ho snad ti, kteří si necení kafe a jenom mají žízeň, nebo nechtějí platit za něco lepšího. Třeba přišel brzy a na někoho čeká, nechce platit dvakrát a raději si objednává velký hrnek. V opačném případě je jeden z těch sadistů, kterým taková porce opravdu chutná. Navíc si ho možná i sladí...

Blíže k poledni do kavárny vchází pár staršího věku. Je trochu divné je tady vidět. Kabát, klobouk, dřevěná berle v rukou pána, která vypadá spíš jako doplněk, než aby se o ní opíral. A paní s živým úsměvem v očích, oblečená à la 60’s. Dalo by se říct, že si dají něco dražšího a budou dlouho sedět a povídat si, a... Ano, irská káva. Umí si vybrat... Horké kafe, bez zvláštní chuti, do doby, než se k němu dostane whisky, potom je chuť mnohem výraznější, žhavější a zůstává na jazyku i dlouze potom, co se nápoj vypije. I studený je stále dobrý. A samozřejmě – espresso con panna pro „překrásnou slečnu“. V jejím šálku se nevýrazné espresso po chvíli stává, sladké s kontrastným, příjemně pálícím kořením. Podobně, jako její manžel, ale místo alkoholu sladká šlehačka a tlustá vrstva vonné skořice, upozorňují na to, že je přece stále „lady“. Vypadají šťastně. Asi se někdy neznali, a když se potkali, najednou poznali opravdovou chuť života, po kterém toužili. Silné city, přetrvávající i po tom, co se zdá, že už měly dávno zchladnout. 

U okna si sedá jiný pár. Nevybírají, kde si sednout, jako by sem chodili pořád a už vědí, co chtějí. Nicméně si rychle prohlíží menu a objednávají. Nejspíš hledají novinky. Ano, ti dva se tu objevují často, jednou za určitou dobu a pokaždé jenom, aby si dali něco nového. Zajímavá tradice. Třeba si troufnou na kafe s citronem, laplandský se sýrem, nebo dokonce s vejcem. Je každopádně vidět, že tu zůstanou na dlouho. Po tom, co ho dopijí, vychutnají každou kapku. Zkřiví obličej kvůli zvláštní kyselosti nebo nadměrné sladkosti, nebo pochopením, že je to to nejlepší, co mohl člověk vytvořit, prodiskutují nový zážitek, porovnají si chutě a rozhodnou se ho už nikdy v životě nezkoušet. Hned odejdou. Nemají čas, ani potřebu se tady déle zdržovat. Chtějí ochutnávat všechno po malých částech, přecházet od jednoho okamžiku k druhému a psát z nich svůj příběh, aby si ho pak mohli jednou přečíst znovu po dlouhých letech a nenudil je, měli na co všechno si vzpomenout.

Lidé se různě střídají. Skupina holek už dávno odešla. Stejně jako pán s jeho „mladou dámou“. Ten u počítače stále pracuje. Za tu dobu, co tady je, si kafe objednal několikrát. Během dne se kavárna různě zaplňuje a v určité okamžiky se v ní nedá sehnat volný stůl. V kavárně se objevuje kluk a jde si hned objednat. Kvůli hluku není slyšet co, ale podle číšníka zapínajícího pěnostroj lze usoudit, že jde o něco s mlékem. Zatímco čeká na kafe, prohlíží si sál. Je v něm jenom pár volných židlí u stolů, za nimiž už někdo sedí. Ten kluk s Americanem, Chlap s Irským. Naproti mně je také volno. Čekám, co bude dělat. Bere si svůj hrnek, platí a jde ke mně. Podle všeho má cappuccino.

„Čus, je tady volno?"

„Ano."

„Sednu si tady, když to nevadí."

Ani nečeká, že mu odpovím, jenom si sedá. Chvíli se dívá z okna, já se dívám na něj. Oba dva mlčíme. Pak říká, „Nechtěl jsem rušit konkrétně tebe, ale ten za námi má notebook a pracuje a ten šílenec v rohu pije ředěný kafe.“ Ve mě to vyvolává úsměv. Nemůžu se zastavit, a nakonec odpovídám, „Říká ten, co si dává do kafe mléko“. K mému velkému překvapení se směje (až moc nahlas na můj vkus).

„Od kdy vidláci začali být tak vybíraví, co se týče kafe? Je to zvláštní."

„Proč ,vidlák?´" Ano, sice bydlím za městem, ale zaprvé to nemůže vědět, zadruhé jsme se zrovna teď potkali. Možná že mě zná?

„Vidlák vidláka uvidí už z dálky."

Oba jsme se tomu začali tlemit. Sedíme a povídáme si. Čas utíká rychle a už se začíná stmívat. Kavárna se pomalu vyprazdňuje a je nás slyšet čím dál víc. Bydlíme nedaleko, oba pijeme kafe bez cukru (naštěstí), oba máme raději kočky, než psy, oba jsme jednou zabili slepici (nevím, jak jsme se k tomu dopracovali – možná nečekaným proslovem „jednou jsem zabil slepici“, když jsme oba dva neměli, co k tomu říct). Už musí jít. Vzájemně jsme si dali telefonní čísla a slíbili, že si pošleme „odkaz na to video, které rozhodně musíš vidět“. Nějakou dobu piju poslední hrnek svého kafe, který jsem si dávno objednal. Zapomněl jsem na něj. Je studené a jenom z půlky vypité. Ale stále neztratilo svou chuť, i když už není tak dobré. Je hořké, a protože jsem se do něj také nakonec rozhodl přidat mléko, trochu sladké. Myšlenka, která se mi na zlomek vteřiny pronesla v hlavě, mě potom málem vylekala. Napadlo mě, že na kafi tolik nezáleží a nikdy nezáleželo – spíš záleží na tom, s kým ho piješ. Jako život.