Exitus

Michael chvíli otálel přede dveřmi a váhavě přenášel váhu ze špiček na paty, potom znovu udělal pár kroků dozadu a zamračil se. „Vždyť to ani nemá cenu,“ zabručel si sám pro sebe. Hubenými prsty vylovil z kapsy u kabátu cigaretu, zapálil si ji a opřel se o zábradlí, které vedlo od oněch dveří až k brance před domem. Michael sám nevěděl, jestli se na pozemku vůbec kouřit může, i když, moc ho to nezajímalo. Dovnitř se nijak nehrnul, ale něco uvnitř mu říkalo, že tam stejně nakonec vejde. Mračil se a vyfukoval hořký kouř, potom nedopalek odhodil a zašlápl podrážkou. Upravil si límeček u košile, nadechl se a konečně zaklepal na dveře. Jeho klouby při kolizi se dřevem vyloudily dutý zvuk. Klep, klep, klep. Poslední klepnutí bylo opožděné po dvou předchozích, jakoby Michael váhal, jestli ťuknout dvakrát či třikrát. Poté bylo ticho, jen na druhé straně dveří nepatrné vrznutí a cvaknutí, s čímž se dveře pomalu, neslyšně otevřely.

„Ha- haló, dobrý den?“ zavolal muž do tmavé chodby, která se před ním otevřela. Do nosu ho praštila silná vůně levandule, tymiánu a jakéhosi exotického koření, které nedokázal pojmenovat. „Věštírna,“ stálo napsáno na dřevěném štítu, který byl připevněn tak, aby ho každý příchozí hned viděl. Michael udělal pár kroků do chodby a nadskočil leknutím, když se vchodové dveře s bouchnutím zavřely.

„Kruci,“ ulevil si. „Haló, je tu někdo?“ zopakoval, tentokrát trochu hlasitěji. V chodbě byla tma a těžký vzduch, po stropě byly rozvěšené různé dekorace, jako lapače snů, sušené bylinky a... kosti? Byly to kosti? Asi spíš hloupá dekorace na Halloween, pomyslel si Michael. Trochu se mu točila hlava, ale rozhodl se pokračovat tam, kam ho chodba vedla – dolů po schodech, které se točily jako čarovný had. Chvíli sestupoval dolů, potom se najednou schody zavlnily a on stoupal nahoru při všudypřítomné vůni levandule a tymiánu – dokonce mu v momentě zmatenosti přišlo, že po schodech chodí pořád dokola, i když to nebylo fyzicky možné. Když se schodiště zatočilo a překroutilo naposled, Michael se najednou objevil v kruhové místnosti, která vypadala, že nemá strop. Místo stropu tam bylo prostě prázdno – nebylo tam nic, vůbec, ale vůbec nic. Nemělo to žádnou barvu, nebylo to ani tmavé, ani světlé, bylo tam prostě úplně prázdno. Michael ještě nikdy takové prázdno neviděl a byl tím tak uchvácen, že si ani nevšiml ženy, která při světle jedné svíce seděla u stolu uprostřed kruhové místnosti, která neměla strop. 

„Michaeli,“ oslovila ho, a on nadskočil. „Vítám tě.“ Její hlas zněl jako med, který je sladký a lepkavý.

„Krucinál, já se lek,“ ulevil si muž. „Ehm, dobrý den, omlouvám se, já jsem z tohohle místa hrozně nesvůj,“ omluvil se posléze a sedl si ke stolu, na židli naproti ženě. Nemohl ale přestat zírat nad sebe, do té prázdnoty.

„To je v pořádku,“ promluvila znovu žena a v rukou začala míchat balíček karet. Poletovaly sem a tam, kroužily okolo ženiny hlavy a dělaly ve vzduchu přemety, potom se jí zase vracely do dlaní s lehkostí a elegancí. „Přišel jste, abych vám vyčetla osud z karet, mám pravdu?“

Michael jen přikývl, nezmohl se na slovo.

Kartářka udělala jemný pohyb rukou a všechny karty se rozlétly po stole, rubem vzhůru. Rub karet neměl žádnou barvu – byl úplně prázdný, tak, jako strop. Michael naprázdno polkl.

„Vyberte si kartu,“ pobídla ho žena vlídně, hlasem, který ho obtékal jako lepkavý, slaďoučký med.

„Jistě, no, tedy,“ muž přemýšlel, potom ukázal najednu z karet, které neměly barvu. „Tuhle.“ 

Žena na kartu ukázala prstem, karta vzlétla do vzduchu a ukázala se Michaelovi i kartářce.

Byla na ní kostra s kosou, pod ní nápis EXITUS. Smrt.

Michael se lekl. „Smrt?“ hlesl.

„Smrt znamená změnu,“ pronesla kartářka a poručila kartě, aby odlétla. Karta se vznášela výš a výš, až nakonec její rub, který neměl barvu, splynul se stropem, který tam nebyl.

„Změnu, jak to myslíte?“

„Vývoj nějaké situace, transformace, proměnu.“ hlas ženy se po místnosti rozléval pomalu a byl sladký a hluboký.

„Zvolte si další kartu.“ vybídla ho.

„Tak tuhle,“ ukázal Michael na jednu z karet v rohu. Karta se zvedla. Byla na ní smrtka s kosou. Existus. Smrt.

„Změna,“ řekla žena. „Transformace,“

„Ale –“ Než stihl Michael něco říct, karta odlétla a zmizela v nekonečné nicotě.

„Další,“ poručila žena.

Michael polkl a vybral další.

Smrt, exitus, transformace.

Karta mizí ve stropě, který není, v místnosti, která ještě před chvílí měla stěny.

Michael se bál.

„DALŠÍ!“ Smrt. Transformace. Exitus.

Karta se mizí, nemá barvu, není.

„DALŠÍ!“ Exitus.

Celý pokoj se postupně proměnil v nic, ztratil všechnu svou hmotu, energii, sílu a barvu.

Všechny karty byly exitus.

Když Michael otočil tu poslední, i on ztratil barvu a rozplynul se v místnosti, která neměla strop, ani stěny, ani podlahu, ani stůl a ani kartářku.