Bakelitový telefon

V lese jsem potkala šamana a ten mi nabídl kalumet míru. Oči mu pod kožichem svítily jako uhlí. Páchl. Navečer mi sdělil, že mu překážím. Bylo už chladno a já se chtěla ohřát. Nebylo kde, protože měsíční svit je chladný. Vycenil zuby. Jdi pryč, pravil. Já, že nikam nejdu. Zůstávám. Je mi dobře. Zima, ale dobře. Povídám, padej. Kam? Já nevím, někam, kde je slunce, radil. Běž za západem. Tam je hezky. Sleduj ho a dojdeš do země snů. Ani mě nenapadne, odvětila jsem. Půjdu na východ. Tam je slunce prej hezčí. Je červenější, říkají. Vlčí muž se zasmál. Jak chceš, ale budeš litovat. A já věděla, že se mýlil. 

Na cestě jsem potkala květinu, která mi sdělila své jméno. Řekla, že poutníka už potkala. Dávno. Nevrátil se. Boty se mi sedřely a chodila jsem jen tak, naboso, s tkaničkama kolem kotníků, protože póza. Odhodila jsem vlasy, protože se mi cpaly společně s pískem do úst. Spálila jsem šaty, protože jsem necítila svit na své kůži. K východu slunce jsem dorazila jako kostlivec.

Ale takhle tam vypadali všichni. Byla jsem opět mejnstrým.

Slunce bylo šarlatovější než na naší zahradě. Ale všichni si před ním stínili oči. Proč? ptala jsem se. Nevidíš? Seš slepá? říkali a mávali směrem k záři. Já se podívala blíž a odvrátila zrak. Od té doby mám radši svou stolní lampu, protože jsem se nedokázala dívat do jámy plné skřeků ponížené lidské důstojnosti.

Utekla jsem. Zbabělec, ukazovali si.

V lese jsem potkala šamana a jeho tvář zdobil úšklebek. Líbil se ti východ? posmíval se. Rozbila jsem mu kulomet o hlavu.