Slovo na počátku Ticha

Hvězdy, pod kterými stojí, jej mohou mít za jepici,

a stejně soudí i skály, na nichž je postaven hrad

Perasperad.

Však pro člověka z okolí představuje stálici,

to díky němu člověk získá přátele i dobrý plat.

Perasperad není pevnost, které vládne prázdno a zima.

Takové obvinění je jistojistě křivé,

konstruktivně společenské je zdejší klima.

Všude jsou lidé, Perasperad je i město živé.

Všechny horské mladé generace

do Perasperadu zavítají na pár let,

ty stráví ponořeni do práce a do legrace,

pak odejdou pryč poznat vzdálenější svět.

Řeč všech měšťanů oslavuje jednoho muže,

který pevnosti dal přívětivou městskou podobu,

hradního pána, jehož erb zdobí droboulinká růže,

a který si svůj titul nechá do a snad i po hrobu.

To on do žil Perasperadu krev vlil,

tak není chvíle, kdy nemělo by se nic dít.

Není možné, aby měšťan pasivní byl

a pro tento pořádek hrad nikdy nepřestane žít.

Při poslouchání moudrých lidí si na vzdělané hrát?

Upustit páru stresu v čase na čertoviny?

S ostatními měšťany daleko od hradu spát?

Kdo se chce zorientovat, potřebuje noviny.

Veřejnost myšlence vyslovila podporu,

kdo by si nepřál do článků shrnutý svůj studentský svět.

Těžší ji bylo přimět, dát své články patřičnému výboru...

Však nejen noviny se chystaly hradaře oslovit

prostřednictvím vět.

Od vzniku města až po jeho milénium,

Každý rok různá skvadra učenců si na nádvoří dala sraz.

To vše v rámci akce zvané Symposium,

jejímž účelem bylo pomoc překonat studentům

nevědění hráz.

Tak či tak, hrad čekaly mediální časy,

ať už zjišťovat, proč před gamou chrání olovo,

ať už číst články, či poslouchat pedagogů hlasy,

na počátku té divočiny muselo být slovo.